Bez ran
Zahloubaní, věčně slepí hrdinové
Zkrvavené šípy jsou vytažené z jejich zad.
Ti, co trpí pod tíhou osudů,
které jsme jim na záda naložili my.
Poslední tváře na bitevním poli,
tváře, zvlhlé slzami odvahy a odhodlání.
Nemám šanci se s nimi srovnávat,
nemám šanci brečet jejich slzy.
Mlčím, jazyk mi zapad kamsi do krku,
očima probodávám zem.
I pouhý nádech mě bolí,
bolí mě každý krok.
Mohu ale jen mlčet.
Jen mlčet a nabírat vzduch.
Nabírat vzduch a jít.
Nikdo mi šípy z ran nevyndá,
žádné přece nejsou.
A přesto se cítím děravá,
přesto se cítím zraněná.
Právo lítosti si už vybrala má ubohost.
Jsem jako hloupý Hrdina malého příběhu.
„Ale kdo je to Hrdina bez ran?!
Kdo je to? To není hrdina…“
že musím mlčet.
Hrdinové bez ran neexistují.
Nejsem hrdina.
A nemám proč mluvit.
Jak bych mohla?
Nejsem zraněná…
Jen stojím a polykám slova.
Polykám vzlyky.
Ale nejsem hrdina.
Takže jsou to vzlyky pro nic.
Já vím, že je to divný. Ale i když je to tak divný a chápu, že se to nebude moc líbit, chci to vydat, protože mi vážně pomohlo tuhle báseň napsat. Uvědomila jsem si hodně věcí, které mě trápily, ale nedovedla jsem je "identifikovat".
Pokud někdo stojí o vysvětlení autora, tak jde vlastně o to... že je spousta lidí, kteří mají velké problémy, všude okolo mě. A musí je zvládat. A já vím, že ty svoje s těmi jejich nemůžu porovnávat. Ale i tak mě skličuje, že musím prostě pořád mlčet. Nemám právo si stěžovat a vím to, ale zároveň mě to trápí. A chtěla bych něco říct.
Každopádně, když to teď po sobě čtu, zní to dost praštěně XP
No jo, schizofrenickej sobec, co se dá dělat XD.
Názor 2.
(kdopak asi? :-), 11. 8. 2010 22:33)