Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bolest VI.

 

„Jestli se bojíš…“ vyslovil…
Nebála se… Stále cítila to chvění… A netušila proč…
„…raději tam vůbec nechoď“ řekl tvrdě. Pohlédl jí do očí.
Možná…
Čekal, že něco řekne. Ona však stále mlčela. I když na něj hleděla a stála pouhých pár metru vedle něj, zdála se být čím dál tím vzdálenější… Otočil se jinam. Čekal, že nějak odpoví… Že něco namítne. Stále však držela ticho. Jako by byla jinde. Vůbec ho nevnímala.
Nechce se s ním setkat… Ani s ní…nechce potkat nikoho… Žádnou známou tvář… Žádné otázky, žádná přání. Ne, už ne…
Co když… Je to boj na nejvyšší úrovni…Nechce nikomu nic udě…
„Hinata-sama! Jste v pořádku?!“ zatřásl s dívkou mladík a podrážděným tónem se v ní snažil probudit nějakou reakci.
„Promiň, Neji-niisan“ řekla až překvapivě pevně a neobvykle klidně na její povahu, na kterou byl zvyklý. On jen zakroutil hlavou.
„Co je to s vámi? Jste… jiná“ řekl už méně káravě.
„Jiná?“ vyslovila bez zájmu dívka.
„Ano… Normálně byste byla, ehm, netrpělivá a nervózní.“ řekl přímě a znovu se na ni zahleděl. Ona nijak nezareagovala. Stále z ní měl ten podivný pocit… Dál už se tím ale nezalamoval… Dívka většinu cesty mlčela.
A i když na sobě nedala nic znát, stále ji víc provrtávaly ty obavy, kterým však přes všechnu snahu stále nemohla porozumět…
Nebo mohla?… Mohla… Možná tušila…
Když uviděla dav lidí mířící do arény a samotnou tu velkou budovu, hrdlo se jí sevřelo úzkostí ještě víc. Zastavila se a jako omráčená hleděla na ni…Ano, úzkost, nervozita strach…
…bolest…
A k čemu vlastně? Proč… Není to přeci důležité… Nebo je? Je to součástí života, které se nikdy nevyhneme?… Nechtěla žít… Žít jako oni… Stále, v těchto pocitech…A i když se naskytnou pocity štěstí, jsou často více nežli pomíjivé…
Možná už teď… Ještě je poslední možnost, aby… Aby…
Její bratranec se zastavil také a stále si ji nechápavě prohlížel. Vždy si myslel, že do ní vidí, ale dnes mu přišla více nežli nejasná…
„Neji-san…“ promluvila ledovým tónem, když postřehla jeho výraz.
„Už mě nemusíš doprovázet, zvládnu to sama.“ Řekla a znovu pokračovala, nevěnujíc mu jediný pohled.
„Hai, Hinata-sama.“ Řekl s jistými obavami v hlase a zmizel.
Dívka teď stála na ulici, okolo ní proudily davy. Ulicí se rozeznívaly nadšené hlasy vesničanů. Otočila se a pohlédla zpět. Teď mohla utéct.
Ale…
Stále uvnitř sebe přemítala.
Má utéct? Vždyť zůstat znamená setkat se… setkat se s nimi…S nimi, přáteli… Přáteli?
Kdo z nich…

Utéct… Co bude znamenat to? Že se vzdala kvůli strachu…? Přiznala by, že stále cítí to, jenž znamenalo, že žije… Ne, ona už to odmítá… Odmítla to. Teď a tady…
Ne, ty pocity… I když ji budou svírat…
Musí…
Nepotvrdí, že žije jako oni a neuteče…
Nepotvrdí, že stále cítí ty pouhé pocity … třeba i strach…

Obrátila se a mířila stejným směrem jako dav. Očima hleděla přímo na budovu, ale její pohled byl stále stejně neproniknutelný…

Stála uprostřed arény. V řadě společně s dalšími. Vše obklopovala hustá mlha. Hleděla do zemně. Ruce měla přitisklé k tělu, ta studená bílá hmota jakoby jí zalézala pod oblečení… Třásla se.
Neviděla do tribun. Slyšela jen nadšené hlasy lidí… Stále ztracená ve svých myšlenkách. Stále tam stáli a čekali.
Ale na co? Pomyslela si. Na opozdilce? Na další?
Zvedla hlavu a snažila se prokouknout tím vše obklopujícím mléčným kouřem.
Takže přeci jen tu stojím… Abych splnila očekávání otce. Svého klanu… Abych splnila svou povinnost…
A potom uslyšela jeho hlas. Strnula. Úzkost ji ještě víc stáhla. Slyšela, jak se blíží. Ten veselý přízvuk. Těšil se na tento den, byl plný odhodlání… Že se z něj stane jounin.
Cítila, jak prošel kolem a stoupl si vedle ní. Sklopila zrak. Křečovitě sevřela svou mikinu. Nechtěla, aby na ni promluvil. On nejdřív mluvil sám se sebou. Nadával na to, na co se ještě čeká…
A potom se otočil i k ní.
„Hinato! Ty jsi tu, vůbec jsme si tě nevšiml! Je to tu stejný, jako před pár lety. Škoda jen že je ta mlha. Jsem rád, že jsi tu. Bylo tu spousta neznámých ninjů, tebe aspoň znám… Tamhle ti chlápci na začátku vypadají nebezpečně. Nemůžu uvěřit, že všichni kromě nás dvou už jsou jouniny. Dneska je skvělý den, že!? Ale ty musíš být asi nervózní… “ klábosil tím svým obvyklým způsobem, který jí vždy připadal milý, ale dnes…
Stále stála s očima zahloubanýma v zemi. Dlouho mlčela, až po chvilce se pokusila promluvit.
„Naruto…“ vyslovila nejdřív a mladík umlkl, jelikož už jen její hlas se mu zdál takový… jiný.
„A… A kde je Sakura? Myslela jsem, že ona ještě taky není jounin.“ Vyslovila, ale pořád se mi nepodívala do tváře.
„Eh, Sakura-chan? Říkala, že ještě něco musí vyřídit… Eh, a mám pocit, že támhle zrovna jde.“
Dívka přestala svírat mikinu. Ruka jí klesla k tělu a v zápětí se stiskla do pěsti.
Tak přeci jen… Doufala jsem… Znovu ten divný pocit…
Ale to přeci není pravda… Jak bych ji mohla nenávidět?!

„Ohaio Hinato! Uslyšela další dívčí hlas, plný úsměvu. Dívka vzhlédla a pokusila se o úsměv, jenž však na její tváři vypadal zvláštně.
„Ohaio Sakuro“ vyslovila a konečně zvedla hlavu. Mladík se jí zahleděl do očí. Chladné jako kov a přitom… Chtěl vyslovit její jméno, aby zjistil, co se děje, ale potom se celou arénou rozlehl hluboký ženský hlas…
Pátá začala zahajovací ceremoniál. Mlha se rozestoupila, jen uprostřed arény se ještě nějaká zdržovala, ale ta alespoň zřídla.
Byl oznámen první turnaj. Zbylí účastníci se museli vrátit na tribunu, do speciálních prostor, určených právě jim.
Hinata ještě víc stiskla pěsti.
Ano… Strach… Strach z toho podivného pocitu, jenž se jí pomalu vkrádal do mysli…
Kousla se do rtu.

Dívka se svezla na zem, opíraje se o stěnu. Kolena si přitiskla k bradě. Ostatní sledovali zápas, nebo také odpočívali… Kontrolovali si své kunaie a ninja vybavení. Chvilku je sledovala, ale potom se také stáhla do sebe.
Vzpomněla si na ten… na ten sen…
Nalhává… Aby sis nepřipadala tak odlišná… Chce jí ublížit…
Do očí ji vhrkly slzy, ale o na je zadržela. Přivřela víčka.
Co… co všechno s vlastně nalhává? A co si nalhávala…
Vždycky věřila… Věřila, že on… Že si toho všimne… Jejích pohledů… Toho, co k němu cítila…
Mladík se opíral o zábradlí a se zaujetím sledoval zápas. Růžovovlasá dívka stála vedle něj a pokoušela se mu vysvětlit nějaké techniky…
Hinatě se sevřelo hrdlo. Cítila ten tlak… Staré otázky se znovu objevily v její mysli...
… Co k němu cítila… Bylo to prvé? Byla to láska…? To, co jí způsobuje bolest…?
Nebo snad… Žila ten svůj svět… Něco… něco si nalhávala a ta představa se v ní zlomila, když on…
Po tváři jí stekla slza, při vzpomínce. Rychle ji však utřela, nikdo ji nezahlédl. Rty přitiskla k sobě…
Lež… Tak co to tedy bylo… Ta naděje, kterou ji dával jen jeho pohled… a jenž se teď kamsi ztratila… Ten krásný pocit, když byla s ním…
Štěstí… I když nevěděla, jestli to tak cítí taky… Přála si, aby jednou… Jednou…

Byl to snad je přelud…? Klam… Její klam…
Byla zmatená… Nebo si to začala právě uvědomovat…
Co je tedy potom… láska?

Náhle sebou cukla. Z tribun se ozývalo burácení davu. Boj tedy skončil. Cítila, jak jí tuhne krev v žilách…
Zase ten pocit…
„V dalším zápase soupeří… Hyuuga Hinata proti Haruno Sakuře!“ ozval se hlas.
Dívka se ohlédla za sebe na tmavovlasou dívku. Na tváři milý úsměv…

 

Další

Předchozí

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář