Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pozor, tímhle si vůbec nejsem jistá. Je to po dloooouhé pomlce další díl, a já prostě neumím moc dobře popisovat boj. Takže je to rozhodně slabší :(

PS: Budu ráda za každý kometář, i záporný ;-)

 

Bolest VII

 

Dívka pevně semknula rty. Cítila, jak se jí chlad dere hluboko, přes zatnuté svaly až ke kostem. Ten podivný pocit se v ní čím dál víc stupňoval. Zaťala pěsti a rychle vzhlédla, očima se upřeně podívala do změti bílé hmoty, mihotající se ve jmených proudech před ní...

Někde za nimi byla ona. Její soupeřka. Ta, již měla porazit.

Co na tom vlastně bylo? Přišla sem přeci proto, aby naplnila očekávání klanu nebo ne?

Ne, tohle nebylo důvodem. Očekávání klanu pro ni dávno ztratilo hodnost cílné priority... Ne, ona chtěla dokázat... Dokázet, že není jako oni... Nebude hrát jejich hru... Už nebude jenom přihlížejícím stínem, který plní svou úlohu...

Dokázat, že nehodlá žít v tomhle krutém světě, jenž pro ni vždy znamenal snůšku obav, strachu, nesplněných a nevyřčených přání... který jí přnesl jen pár chvil štěstí, s ním, jen když mohla být vedle něj... Když v něj mohla věřit...

A které teď proměnil v hromadu pochybností, bolesti a ztráty jí samé...

Že nepřijímá tenhle způsob vnímání života, že nehodlá dál hrát svou roli...

 

Ne, to nebyla obyčejná soupeřka. To ona... Je tou, které chtěl říct to, co vykládal v nemocnici mylně jí... Mohla za to ona? Měla by k ní cítit... nenávist?

 

Kousla se do rtu. V puse jí zahrály první tóny kovové chuti. Zachvěla se, když arénou zaduněl hlas Hokáge.

Budete soupeřit, dokud jedna nebude schopna boje... Nebo nezemře.“

Sama pro sebe kývla.

I když to všechno nechtěla přiznat, věděla, že v ní proplouvá nervozita... Nervozita a úzkost... Ten podivný pocit, který ji celou naplňoval, mísil se pomalu s hmotou jejího těla a pomalu ji začínal ovládat. Nechutný, svírající její myšlenky, ale zároveň uvolňující něco, co v sobě nikdy před tím nepoznala...

Cítila, jak jí tepou spánky. Ledovými, zkřehlými prsty si po nich přejela a potom znovu ruce přiložila křečovitě k tělu. Aréna se rozduněla a ten pocit se čím dál víc stupňoval.

Vnímala, že ji i dýchání bolí, ale zároveň naplňuje znovu tou prazvláštní chutí.

Chutí bojovat, chutí vyhrát... ?!

 

Aréna se rozhučela v šíleném řevu, snášejícím se ostře do jejího středu, protínaje mlhu, jež začínala řídnout. Znovu sebou cukla. Uviděla její tvář. Zahrál jí v něm jistý sebevědomý úsměv. Ano, těšila se na tento zápas... Těšila?

Koutky se jí pomalu svěsily a bystrým zrakem ji pozorovala. Víčka jí pomalu poklesla.

Přemýšlela, s kým má tu čest...

Hinata přesně tušila, co jí běží hlavou. Slyšela, jak pomalu analizuje svoji protivnici a promýšlí strategii. Sakura byla skvělá kunoichi. Víc než to... Měla vlohy pro tajjutsu stejně jako ona, ale uměla i zasáhnout z dálky, přesto že ne tak efektivně... Navíc dobře zvládala taktiku a způsob útoku... Právě teď možná znala Hinatinu slabinu, již možná přicházela na slabinu Byakuganu...

Tmavovlasé dívce přeběhl mráz po zádech.

 

Úplné pohlcení...

 

I ona však byla připravená. Věděla, že pokud bude rychlejší... Pokud využije svého kekei-genkai a dalších technik, využije překvapení... může vyhrát...

 

Chce...?

 

Sakura si ještě víc utáhla černé rukavice. Neposedný pramínek růžových vlasů si strčila za ucho. V očích se jí na chvilku objevily jisté pochybnosti. Pohodila hlavou a pak se přes mlžnou clonu upřeně zadívala druhé dívce do očí.

Odkudsi z dálky se ozval hlas rozhodčího.

Zápas může začít!“ Znělo to jako slova před konečným rozsudkem.

Hinata si stoupla do obrené pozice. Na tváři jí vystouply žilky.

Aréna z ničeho nic ztichla. Možná jen pramálo viděli, také byli skryti za mlhavou zástěnou, a proto se snažili alespoň něco uslyšet.

Kunoichi ještě vzhlédly, když zaslechly ten podivný syčivý zvuk, jak se někdo pokoušel rozředit mlhu pomocí vzuchu používající techniky. Potom se však znovu rozhostilo ticho. Obě si hleděly přímo do očí. Kovově strudeně šedá a první jarní zelená...

 

Sakura na ni kývla.

Můžem?“ otázala se na oko nevinně, ale v hlase jí hrálo sebevědomí a jistota.

 

Ta slova jí duněla v uších...

S ní... souboj...

Naruto... ten sen... Sen...

A také tu byl slib...

Slib...?

Ale ona...

Ano, její slib.

Nebude jako oni. Už ne... Vzdá se toho...

 

Ano“ vyslovila polohlasně.

Oči se ji znovu mrazivě zaleskly.

Obě kunoichi jediným mrštným pohybem zmizely v prostoru arény a mléčné mlze…

 

 

Jeho tvář zůstávala bez vírazu, jenom očima zmateně kmital do toho chumlu neprozřetelna, zda zahlédne některou kunoichi. Okolo očí mu vyvstávaly žíly...

Ústa se mu narovnala do tenké čárky, bylo poznat, že nad něčím přemýšlí, nikdo však netušil na čím. Pobledlá dívka, sedící vedle něj, se ani nepokoušela zeptat na otázku, která se jí převalovala na jazyku a neustále vyvstávala na povrch.

Jakou vlastně má její sestra šanci?

Chvilkami přelétla očima směrem k Hiashimu, jeho nepropustný pohled jí však nedával žádnou příležitost. Hruď měl stále ještě obvázanou, z volného rozevřeného kimona mu vykukovala část obinadel. Jak moc ho vlastně Hinata zranila? Byl pořád tak mlčenlivý... O tom zranění s ním vlastně nemluvil nikdo. Vedlejší rodina se třásla jen když ho viděla, mluvit o jeho pochybení v boji, i když by ani nevěděli, o co přesně jde, se před ním neodvážili. V hlavní rodině tomu ale nebylo jinak. Dům byl prosycený šelestem hlasů, tichoučkým šepotem, ale nikdo se neptal přímo. Ani ona na to neměla odvahu, otce nějakými otázkymi popudit...

Muž křečovitě svíral v ruce holi, o kterou se za chůze musel opírat, stále zcela neuzdraven.

Hanabi se trošku posunula na lavici do předu, aby lépe viděla do hlediště. Zachumlala se do mikiny a očima také začala hipnotizovat tu nyní světlou součást ovduší... Brzy se i jí okolo nich rozběhly žilky...

 

 

Chlapecovi modré oči propalovaly arénu. Na tváři měl stále ten zvláštní úšklebek, uvnitř sebe však cítil svírání. Co to mělo znamenat?

V hlavě se mu vybavil její pohled. Připomínal mu...

Kov. Ostrý, chladný... Tolik jiný...

Tolik rozdílný od jejího normálního výrazu...

Od tváře vždy tak milé Hinaty,...

Polkl a ještě víc sevřel zábradlí. Stále ho kousal ten zvláštní pocit. Ošil se, jako by se chtěl probudit z toho nepříjemného snu. Nic se však nedělo a on stále nemohl porozumět tomu, co ho teď tak strašně tlačilo na hrudi... Nervozita, nejistota...

Těžko se mu polykalo, ruce mu po železném zábradlí klouzaly a chvěly se...

Kam se vytratila ta radost, kterou ještě před chvíli cítil?

Hinata a Sakura...

To musel být přeci skvělý zápas...

Nebo snad ne? Proč by...

Ucítil v sobě znovu ten povědomí výraz... Hinatina tvář, Sakura, která bojuje...

Měl chuť vykřiknout. Vykřiknout, protnout to nepříjemné ticho.

Co se vlastně děje? Proč nebojují?

Netrpělivě si prohrábnul vlasy, když jím najednou projel jakýsi záchvěv. Z arény se ozvalo cinknutí. Konečně se tedy daly do boje...

 

Hodila po ní další kunai a ona ho mrštně odrazila svým shurikenem. . Možná měly vyčkávat v úkrytu, dokud se jedna neprozradí, jenže obě měly jednu společnou vlastnost, která tento souboj činila zajímavě nebezpečným...

Obě bojovaly pouze na blízko. Na dálku nedokázala ani jedna tak precizně, aby se vyplatilo na to plítvat chakrou... Věděly, že chvíle souboje z očí do očí by byla jen otázkou času...

Jakýsi tmavší záblesk se odrazil od země. Kunai zasvištěl ve vzduchu, dívka se odrazila od prašné, na povrcu rozměklé půdy. Musela dávat pozor. Ihned rychle došlápla, ruku si připravila v pěst.

Snažila se zachytit každý zvuk. Soustředila se...

 

Odrazila se od stěny. Kuani pevně semknutý v ruce. Její oči dokonale protínaly šedou změť ve vzduchu. Zatím byla ve výhodě.

Do nohou soustředila ještě víc chakry. Teď má možnost. Odrzila se znovu od stěny.

Ona ji však zpozorovala. Rychle uhula a ohnala se po ní pěstí. Pohnula rty aby se zajíkla, její pěst skončila nedaleko od její hlavy. Nestihla to. Pokusila se pohnout, ale soupeřčina dlaň ještě dřív přistála nečekaně jemně, ale přesně mířeně, na jejím rameni. Rychle její ruce odstrčila, ale už teď cítila bodavou bolest v ruce. Znovu odskočila. A dala jí možnost.

Slyšela, jak se napřáhla. Země se začala vlnit. I ona ji viděla!

Pohnula se v pokusu ji zasáhou.

 

Tempo souboje se zrychlovalo. Nevypočitatelné úskoky, rychlé ohanění se zbraněmi. Sakura docela stíhala Hinatu, její ruce byly neustále setnuté v pěst, dívka jen sledovala, jak se k ní vrhá neuvěřitelná čakra. Hinata však byla taky dost rychlá. Dost na to, aby uhnula jejím útokům. I když párkrát schytala docela dobře mířenou ránu, nebyla to vatšinou vážná zranění. Sakura ji už na začátku však jakýmsi lékařským jutsu něco udělala s pravým ramenem, vévodícím při útoku. Neustále do něj vystřelovala odporná palčivá bolest, která se každnou sekundou stupňovala, čímž částečně oslaboval její útok a pohyblivost. Snažila se to však nevnímat, ignorovat to. Ani necekla, ale musela se kousat do rtu.

Sama se přitom snažil ji zasáhnout. Její dlaně a prsty již několikrát udeřily soupeřku tak, že nedokázala víc použít své pěsti k abnormálnímu rozvlnění zeminy, díky němuž předtím ztrácela Hinata rovnováhu. Navíc se jí podařilo protivnici zasáhnout kunaiem a způsobila jí hluboké rány, které ji vysilovaly během souboje a stále silně krvácely, i když si je v možných chvilkách snažila léčit. Ani jedna však nebyla v přesile.

Hinatu silně unavovalo neustálé odrážení Sakuřiných pěstí. Na rukou měla spálenou a odřenou kůži, jak se snažila odrazit na poslední chvíli útoky hrubými tvrdými rukavicemi. Navíc byla po většinu času ta uhýbající, ne útočící...

Obě byly vyčerpané. Byly příliš dobré, vyrovnané. Zdálo se, že boj trvá hodiny, přesto že se vše odehrávalo v sekundách. Každý pohyb, kdyždý krok, uhnutí...

Netrvalo to moc dlouho a dívky se vyčerpaly, ani jedna se nezmohla na přímý útok. Stály tváří v tvář, pár metrů od sebe v obránné pozici.

Jediný zvuk, který byl slyšet bylo jakés šustění... Šustění, šumění... Které se však zdálo tak vzdálené... Pocházelo odkudsi z tribun, kde se nevrle diskutovalo...

Obě byly zadýchané, unavené... Nedívaly se však té druhé do očí, ani jedna nepromluvila. Bylo to jasné... Potřebovaly čas. Aspoň nějakou chvíli...

Hinata na ni skrze mlhu kývla. Její protivnice si toho všimla. Konečně se jejich pohledy setkaly. Sakura také kývla, jako by si dívky předaly nějakou zprávu. Ušklíbla se na svou protivnici, avšak náhle udělala rychlé gesto, Hinata uskočila. Stále ale detailně sledovala ruce protivnice. Sakura přitiskla tentokrát roztaženou dlaň k zemi, kde si ve zlomku sekundy rozložila svitek.

Vyvolávací jutsu...

Problsklo dívce hlavou.

Ne, to není ono... Je to jiné...

Okolo kunoici se začal linou šedivě-bílí kouř. Znovu vzhlédla k Hinatě.

Co je to.... za zvláštní kouř?

Obě rychle a náhle uskočily, zmizely v šedivě neprůhledném oparu...

 

 

Prosím komentujte!!!


↓↓↓ Možnost komentovat pod tou zku*venou reklamnou  ↓↓↓

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nvm

(Kanna/Katotoka, 9. 1. 2009 12:53)

Nevim, mně to sem psát jde. Netuším, kde se stala chyba?
Kdyby vám to nešlo, tak k ničemu nenutím. ;-)