Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hisunaki, díl 3.

 

Otevřela oči. Vše se jí začalo rozmazávat. Už slyšela jen Sakuřin hlas, prý aby si odpočala. A najednou tma…

Vzpomínka:
Mladá dívka se opírala o strom. Teď už ho viděla zřetelně. Ten kluk od řeky. Co tam trénoval své techniky. Ten, s těmi divoce blond odstávajícími vlasy… Zvědavě si ho prohlížela, doufajíc, že si jí nevšiml. Stále v ruce svírala kunai, připravená na sebeobranu. Mohl by si myslet, že je zvěd. Ale ona je… Zvěd, musí něco vyzkoumat o těhlech ninjích z Konohy…Pomalu se kradla za mladíkem…V tom se na ni otočil. A usmál se. Upustila kunai. Ne, teď už nepochybovala. Ona je určitě nejhorší ninja ze země Vodních vírů… „Ksakru“ vykřikla naštvaná sama na sebe…

Probrala se až když už byla tma. Očima přejela po pokoji. Jen z chodby na ni dopadal paprsek světla. Pomalu vyklouzla z postele. Všude kolem bylo ticho a ona se ho i pokoušela zachovat. Zatajovala dech a pomalu přikračovala k oknu. Najednou ticho přerušilo nějaké škrábání. Nějak tak instinktivně ucukla a přikrčila se k zemi. Její tělo se začalo chvět a zavalil ji pocit…děsu. Strach. Stejný strach jako před tím, když prchala. Nevěděla z čeho. Hlavou jí jen proběhlo: Nesmí mě chytit. Rychle otevřela okno a vyskočila na parapet. Z tmavé ulice Konohy na ni vlál studený vítr a celková syrovost noci. Uslyšela další zašramocení a vyskočila ven… Rovnou na střechu. Až po chvíli si uvědomila, co vlastně udělala. Ona je asi vážně ninja?! Další věc, která způsobovala její zděšení. Zhluboka se nadechla. A udělala to znovu. Dlouhý, táhlý skok. Zastavila se. Jak…? Znovu se rozběhla. Jakoby tomu chtěla utéct. Tomu kdo je. Svým vzpomínkám, které do sebe nezapadaly. Všemu… I sama sobě.- Utíkala tak dlouho, dokud nenarazila na uličku na konci vesnice. A na kamennou lavičku. Udýchaná se posadila na studený balvan. Stále byla ovlivněná zraněními. Její mysl se uklidnila. Zavlál vlažný vítr a vzal sebou pár listů., jenž teď nevině kroužily středem potmělé kamenné cesty. Žena pomalu vstala a udělala pár kroků. Ulice se jí zdála povědomá. A zase…

Vzpomínka:
Pomalými kroky procházela uličkou. Bylo jaro. Ve vzduchu vysela nasládlá vůně květů. Vedle ní šel ještě někdo. Její přátelé…Přátelé? A pak ho zase uviděla. Byla vlastně ráda, ale udělala na něj spíše naštvaný výraz. Jako na soupeře. Šel taky s někým, ale ty moc neregistrovala. Její dva kamarádi, dva kluci, je najednou začali představovat. Ona jen zvedla hlavu a otočila ji na bok. On se zatvářil podobně. No, trochu mileji. To ji potěšilo, i když na něj hrála, že je naštvaná. Po tom omylu u řeky…

Znovu jakoby se probrala z transu. Kdo byl ten chlapec? Co k němu cítila? Pokračovala dál v chůzi. Došla na jakési cvičiště. Tři kůly. V jednom byl zabodnut kunai. Sebrala ho. Sedla si na zem, pokrytou ranní rosou a opřela se o kůl. V ruce mnula kunai. Na co si to má vzpomenout. Chce si vzpomenout. Ale v mysli.. duši jen prázdnota… Únava ji zmáhala a ona se jí snažila odolat. Nechtěla na nic myslet. Strašně jí myšlenky vysilovaly. Seděla tam a občas podřimovala, dokud se nezačal zvedat opar noci.
Potom ji totiž něco probudilo. Spíše někdo. Kluk. Chlapec se na ni díval skrze přivřené oči a netvářil se příliš vřele. Ruce měl dané v bok a krátké blonďaté vlasy mu trčely přes pásku se znamením… listu?! Odkudsi to znamení zná… Žena nejdříve nic nedělala, ale po chvíli se vzpamatovala a chytla kunai do podle ní vhodné obranné pozice. Jak ví, jak má držet kunai? Kluk v černém tričku s vírem a oranžovými kalhotami teď sepjal ruce na hrudi a podrážděně se zašklebil. „Hele dámo“ vydal po chvilce ze sebe „to je můj kunai“ Žena pohlédla na zbraň a pak se znovu otočila na chlapce. Kunai pevně sepjala v ruce a trochu vylekaně se na kluka podívala. Skoro jakoby nevěděla, co říká. „Přišel jsem trénovat a k tomu ho potřebuju. Tak mi ho vraťte“ Ještě víc svraštil obočí v přidrzlý výraz.
„Jak mám vědět, jestli nejsi můj nepřítel!“ Vykřikla konečně žena po chvíli, stále s trochou obav v hlase. „ Nepřítel?! Hmm“ Vydal ze sebe kluk. „Hele, já jsem Naruto Uzumaki. A ten kunai je můj. Mám ho i podepsanéj. Je na něm znamení. Jako mám na triku. Hm?!“ Naruto Uzumaki… Polopaticky vybídl ženu, aby se podívala. Vskutku. Na rukojeti byl ten samý znak. Spirála. Žena po ní jen lehce přejela prsty. Pomalu vstala a podala chlapci kunai. Ten ho sebral, ale stále se tvářil podezíravě. “Neznámá“ si toho všimla. „Eh..Proč se na mě tak díváš?“ Zeptala se tiše. „Vypadáš divně“ vydal ze sebe prohlížejíc si její roztrhané oblečení. Mírně se na ni naklonil, a zvědavě si ji prohlížel. A i když Naruto není nejvnímavější ninja z Konohy, za chvilku nadšeně vykřikl: „Jó! Nejsi ty náhodou ta ženská, co jsem ji vytáhl z řeky?! No jó, jsi!... Sakura-chan říkala, že…Ale jak to, že nejsi v nemocnici, hem?“ přerušil svou řeč, když “neznámá“ kousek poodešla. Neváhal a dal se za ní. Předběhl ji a znovu svraštil čelo. Žena si sedla na suchou kládu a zatvářila se zmateně. Musí mu něco říct, jinak se ho nezbaví…
„Já…utekla jsem.“
Naruto se zatvářil podiveně. „Utekla? A proč?!“
„Nebylo tam bezpečno“ vydala ze sebe žena a ohlédla se, jestli tu není někdo další. „Chápu…Hm, vlastně ne. Počkej, ještě jednou: Kdo vlastně jsi?“
Žena se smutně pousmála a sklopila oči:„To kdybych věděla. Nemůžu si na nic vzpomenout“
Naruto se znovu zatvářil zmateně: „A jak ses octla v té řece?“
„Utíkala jsem… a někdo mě pronásledoval. A pak se prolomila větev…ale před tím je prázdno“
Naruto se zhluboka nadechl…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář