Jdi na obsah Jdi na menu
 


Just one morning, last and alone...

 

Zhluboka se nadechla, ale výdech již zatajila. Byla stále ve snu, nebo bděla? Proplula jí líně v hlavě otázka. Rukami zajela do tepla přikrývky. Stále nevěděla, zda má odvahu otevřít oči. Byl to sen? Konečně se odhodlala a mezi víčky se jí utvořily ty drobné skulinky. Zamžourala do šera pokoje. Prach se odrážel v droboučkém a jediném paprsku světla, skulince mezi dveřmi. Ale i světlo venku bylo ospalé.
Ticho... Ticho se pronášelo domem, heboučce našlapovalo a vpíjelo se do stěn. Ticho brzkého rána, po mlčenlivé noci...
Pomalu se posadila. Až teď pocítila, že ve vzduchu se vznáší něco jiného, než chlad a ticho... Ucítila to zvláštní těžko, to, jež ji uvnitř drtilo... Společně s tím podivný prázdnem.
Otřásla se, ve snaze to ode sebe odehnat. Ruce, které se jí začaly chvět, přitiskla k tělu a trošku nervózně vstala. Dotkla se své vlastní tváře, jako by tomu stále nevěřila. Možná to přeci jenom nebyl sen. Unavenýma očima si prohlížela složité malby na stěnách. Byly zde od jejího dětství, ale teď jí připadali zvláštní, jiné, najednou jako by pochopila malbu, viděla nové tvary... Jako by se jí změnily před očima...
Přitiskla se ke stěně, měla pocit, že se jí podlomí nohy. Celý záchvěv proplouval jejím tělem tak intezivně, až pochybovala, zda to vážně stále není een. Rozhlédla se po místnosti.
Jen lehce na sebe navlékla furisode, které leželo úhledně složené na zemi, před malou skulinou u rámu. Bylo také nádherně vyšívané, modré květiny na krásném hebkém bledém podkladu, které mělo byrcu noci, odrážející se od sněhu. Při pohledu na něj ale cítila spíše úzkost, nemohla polknout. Nemohla se ani nadechnout. Odtáhnula dveře, v doufání, že jí to nějak pomůže. Že ji venkovní vzuch očistí. Bylo opravdu ještě velmi brzy, stíny se vznášely v korunách stromů, pronikalo jimi jen to zvláštní šedé světlo. Vstoupila na dřevěnou verandu. Vedla rovnou do zahrady. A potom do lesa. Vzbuzovala v ní tolik vzpomínek... Ale proč tak najednou? Proč jí to až teď připadalo tak zvláštní?
Vzpomněla si, že jí někdo kdysi říkal, ať po ní nechodí bosá... A ona to nikdy neudělala...
Teď na ni však klidně vstoupila, dřevo praket se zdálo stažené, hrubé prvními mrazy...
Posadila se na schůdky a unaveně si podepřela hlavu. Všichni spali, ale jí to navadilo, nechtěla společnost, ne jejich... Ne zrovna jejich... Vlastně byla vděčná, že tu nikdo není. Nepřála si ani Jeho přítomnost... Nepřála by si, aby tam byl. Stačila jí samota, chtěla být smutná sama...
Založila si ruce na klín, rozevřeným kimonem jí pod oblečení vnikal chlad. Ale jí to nevadilo. Chtěla, aby vše v ní dnes umřelo, všechny pocity a myšlenky, sny... Chtěla je nechat umrznout. Jenže teplota nebyla dostatečná...
Stále se v ní něco vzpíralo, nutilo ji to aby nezavírala oči nad tím, co se děje. Tuhle část sebe nenáviděla. Snažila se ji potlačit, protože věděla, že stejně nemá naději. Nemůže změnit svůj osud.
Zahleděla se na břízy, rostoucí na kraji lesa. Suchá nažloutlá tráva se u nich krčila, jen občas se mezi jejími stébly našelo nějaké to zelené. Jako malé se jí zdálo, že tam mají laně vyšlapanou cestičku, aby se mohli přijít napít z jezírka v odlehlém koutě zahrady, u odlehlého kouta domu...
Ale to se jí opravdu jen zdálo. Další její představa, motýl v malbě na zdi pokoje její mysli, další, kterého už nikdy nebude mít od teď možnost chytit...
Laně... Dříve milovala tahle zvířata, tichá, nenápadná, neviděná... volná...
Představovala si, jaké by to bylo se s nimi setkat. Teď.
Zhrbila se a zhluboka vydechla, bílí obláček jí vyplul z drobných, pobledlých rtů...
Představovala si, jak je jednou z nich, jak utíká tou obrovskou rychlostí po stráni, nic ji netíží, nic ji nehoní, ale ona utíká... Utíká šedým lesem. Do jeho neznámých jehličnatých hlubin... Jak cítí volnost... Jak cítí vzduch okolo tváří a uvnitř, kdesi v hrudi cítí, že může ovládat svůj život...
A také... Jak cítí slzy. Slzy...
Myslela si, že tento den bude brečet. Před pár lety si myslela, že bude brečet štěstím...
Před pár dny si myslela, že smutkem...
Nezůstávala klidná, nebyla klidná... Její myslí cloumalo zoufalství, ale ona to nedokázala... Tolik si přála... slzy? Jak si někdo něco takového může přát? Jen její druhá část, ta jež nechtěla usmrtit pocity...
Ta, jež si přála běžet lesem a být nenápadná, neviděná... volná....
Utíkat a nevědět kam, ale tam, kam se sama rozhodne... Padat do hlubin, ale do těch, které si sama určí...
A možná nakonec... I padat s ním... Utíkat s ním za neznámým cílem, i on nikdy nesměl padat a utíkat tam, kam chtěl, také nepoznal tu volnost...
Ale jak moc daleko teď byl... Jak daleko byla sama...?
První ptáci začali promlouvat v korunách. A ona věděla, že příliš brzy příjde den. Příliš brzy, bolestně, nelítostně...
Věděla, že tímhle dnem zemře, zemře tam uvnitř. Věděla, kdo ji zraní. Ale nedokázala s tím bojovat. Na jazyku cítila hořkou příchuť loučení. Loučila se sama se sebou. Protože dneškem už nebude „Ona“...
Vstala a vrátila se do svého pokoje. Nechtěla však znovu spát, přestože byla unavená. Jen to předstírala, protže nenáviděla přípravy na svatební ceremoniál...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář