Lomoz
Lomoz
Tak dlouho, dokud dýchám,
dělám kroky.
Vedle plotu do zrezivělých zahrad.
Předměty, kameny, rostliny,
nechápu tyto věci.
Jejich jména jsou schovaná
ve vyplněné číselné šifře.
Vítr je ve mně,
jen nedokážu najít vlastní rty.
Vzdouvá mnou a přece neunikne.
Plátna křídel na mých ramenou
jsou roztrhaná.
Proč mi to nevadí?
Před sebou následuji
krajinu tak známou
až je pro mě hádankou
se na ni dívat.
Kůže na mém těle
zvráceně nepatří mně.
Mdlé ranní světlo proplétá
šedé větve někde ve výšce.
Jsou skoro jako mé vlasy.
Všechno je prázdné,
A já...?
Železná konev a chladná voda,
stojí u záhonu mého otce.
Tam vrba se sklání jako nad hrobem.
Je to hrob?
A v lese schovávají se jazyky ničeho
v prostorech mezi stromy
jako černé oči hladových čelistí
Temní se tvář nebe v noci,
aby nebylo vidět, jak se mračí.
Sleduji svoje kroky, stopy,
Tak dlouho, dokud dýchám,
A všechno je jako nevyplněná křížovka,
rezavých zahrad, kterým nerozumím.