Kanna píše...

Nevšední mise... ♥

S mírným otrávením jsem se posadil na střechu klanu Hyuuga. Slunce již bylo dávno za obzorem, zlaté paprsky již dávno neozařovaly krajinu. Po nich tu už jenom zbýval jakýsi slabý odstín, který měl nádech do hněda. Tušil jsem, že noc bude studená a proto jsem se řádně připravil. Na střechu jsem si sebou vzal termosku s kafem, která doposud spočívala na komíně, a při odchodu z domu jsem měl tendenci vzít si i šachovnici, abych se celou tu dobu nenudil...

Vůbec se neobávám, že by mě nějaký z těch členů klanu mohl zahlédnout. Ne nadarmo mám pověst „neviditelného“ v řadách ANBU. Jsem dokonale vycvičený, abych čelil i takovému geniálnímu kekei-genkai jako je Byakugan. Navíc teď se mi jevilo spíše méně geniální, protože nezaznamenalo mou vrozenou vlastnost ani tajou techniku, kterou jsem, za použití spousty pro ně dobře vyditelné chakry, vyvolal jen tak z placu na střeše toho jejich honosného baráku...
Zívám a pokouším se soustředit na zvuky okolo. Na dvoře tohoto sídla se stále nic neděje, jenom občas je slyšet dovření dveří, jak se poslední z posledních šourají do pokojů ulehnout ke spánku nebo alespoň k jeho předstírání. Ti mají ale pevný režim, proplouvá mi hlavou a hned na to mě napadá, že bych už se mohl začít zajímat o cíl své rádoby „mise“. Ještě teď se musím alespoň ušklíbnout při vzpomínce na výraz Neji-sempaie, když mi zadával tento zdánlivě složitý úkol a to pohlídat jeho drahou sestřeniču, dědičku klanu. Prý že on má důležitou tajnou misi. Vcelku mě ten úkol popuzuje, protože až teď mi dochází, jak rafinovaně mě vypekl. Ani trošku se mi nechce věřit, že teď někde běhá po Suně kvůli důležité misi, takovéhle se hazejí těm mladším a odvážnm, kteří stojí o nějaké dobrodružství a navíc se z nich vráti jen polovina. Spíše mi na mysl přichází jistá další paraela jeho „důležité mise“ a to že ani tak neběhá po Suně, jako se mi někde směje s tou svéráznou kunoichi z jeho bývlého týmu... Kdyby nebyl mým nadřízeným, asi bych se na to už dávno vykašlal, vlastně nevím, proč jsem to dělám i přes to.
Malátně dělám znaky rukou, vypadá to, že jen tak pro radost, ale místo toho používám další ze svých jutsu a přikládám ruku k povrchu střechy...
Teď převládám kontrolu nad celou místností, kde dívka údajě spí. Cítím každý její pohyb, slyším pravidelné nádechy a výdechy, stávám se poduškou na jejím těle...
Ona snad vážně spí! Tenhle večer bude ještě dlouhej...
Kdyby aspoň dělala něco zajímavýho...
Na tváři se mi rozvíjí perverzácký úšklebek. No jo, holka je sama doma, tak co by mohla dělat...
Spát...
Stejně se divím, že tu „misi“ dal zrovna mě. I když si nemyslím, že mě nějak ultra zná, tak mě přece nějak prokouknul, ne?! Moc dobře musí vědět, s kým má tu čest, když mě nechává hlídat dědičku... A nebo mezi nimi oprvdu nejsou nijak horké vztahy a kdyby se jí přece jen něco stalo, tak mi to chce přišít na triko... Parchant jeden mazanej...
No, každopádně dost filozofování, jde se na věc!
Načež jsem donucen znovu zívnou a pokouším se položit na kostrbatou hranu střechy, abych si užil trošku toho výhledu na hvězdy....

Otevírám oči. Pokouším se rozkoukat, je hluboká noc. Neusnul jsem, pouze jsem se ponořil do toho podivného stavu, kdy jsou mé smysly zaměřené na děj v pokoji. Všude převládá mrtvolné ticho, jen odkudsi z dálky štěká jakýsi neurotický pes. Já zůstal samosebou neobjeven, jak se dalo čekat.
Teď však není na čase rozebírat neuroticé psy ani mouchy Bílého oka, musím řešit to, proč jsem ukončil stav splyutí. Přivírám oči a prsty tisknu na studené střešní tašky. V pokoji cítím pohyb. Není však potřeba hned nějak alarmovat, možná si ta holka prostě jde jenom odskočit. Víčka se mi po pár sekundách chvějí, jak mi prochází informace mozkem. Tohle nebude jenom odskočení, pokud tedy nechodí na wc oknem a oblečená jako za dne...
Rychle se pokouším vstát, ale jsem celej rozlámanej. Sakra práce! Sakra Hyuuga!
Samosebou že nakonec vstanu, mám na to výcvik. Musím sebou však hodit, abych ji neztratil z dohledu, ta holka valí jako fretka.
Běží... ještě hloub do lesa?! A co v lese? Že by romantická schůzka? No tak možná tenhle večer nebude taková nuda...
Snažím se od ní držet odstup, vím, že i když jsem teď prakticky neviditelný, náhoda je blbec. Ohlíží se, ale není zrovna dvakrát opatrná, kdyby ji zmerčil její tatík, určitě by zuřil a to už jenom z principu...
Pokoším se zaostřit i na ten kus, toužím vidět toho, který má s dědičkou schuzky v noci, nechť tato informace dalším z převratných drbů Konohy. Stále se snažím někoho zmerčit, ale vypadá to, že se na ni ten borec vykašlal nebo já nevim co, protože tam teď stojí a zírá před sebe jako uhranutá, u očí ty podivný žilky... A sakra... Třeba právě čumí na mě... Možná už to jutsu přeci jen prokoukla... To bude prů_er...
V zápětí se však ukazuje, že nehledí na mě, jenom se pokouší orientovat v tom šeru. Zvláštní, že já ji i teď vidím, je přeci tak čisté nebe a ten obrovský srpek měsíce, prosvítající skrze stromy... Mno ale budiž, už tu jejich vrozenou vlastnost přestanu kritizovat...
Znovu se rozběhla a to pro mě znamená další pronásledování. Za kým teda běží? Nebo kam? No to je jedno, to se uvidí.
V hlavě mi probíhá jisté tušení, že by to mohla být léčka na mě, ale to spíš ne... Nemyslím si, že... Ok, ok, už toho buzerování necháme...
Vyhoupla se n větev a já pomalu začínám chápat, kam to míří. Slyším to dunění, šumění vody, jak naráž pramen na hladinu. Pokračuju téměř po jejích stopách, samozřejmě v onom odstupu. Mezi kmeny stromů se začíná objevovat podivně vlhká a vlažná mlha. Co to k sakru...?
Horké prameny, problízkává mi hlavou.
Takže společná koupel jo?! Při měsíčku, hm, koukám dědička je znalej romantik... Nebo je to nápadem toho, za kým spěchá...
S dalším odražením od větve si uvědomuju, že ani nevím, kam přesně dopadnu, mlžný opar se začíná zvedat i mezi větve a mě to začíná štvát. Kde je ta haluz, kterou jsem měl vyhlídnutou?! Tady někde...
Koušu se do jazyka, aby ze mě nevypadla nějaká sprostá a hlavně hlučná nadávka.
Trefuju se jakž takž, ale až omlácený na zemi si vzpomínám na fakt, jak moc je tady okolo zvlhlá kůra...
Když se konečně odhodlávám postavit, je mi jasné, že už k pramenům dorazila. Stále mě však neopouští myšlenka na ukojení mých perverzních choutek a tak se vydávám kamsi za oním vydedukovaným párečkem. Posledních pár metrů se plížím, nechci si ani představit, co by se dělo, kdybych na jednoho z oné dvojce narazil. Utěšuji se myšlenkou, že tu chráním zájmy klanu Hyuuga. Ale věděli by to oni, spatřivše mě při šmírování?!
Naštěstí pro mě tu začíná houstnout pás křovin, takže se stále zvětšuje šance mého neprozrazení...
Jsem já ale prohnaný! Mám chuť si mnout ruce s tím „Muahaha!“ smíchem, ale už jsem opravdu napjatý.
Tichounce se prodírám mezi větvičkmi s drobnými listy, až konečně nalézám místo, ze kterého je vidět skvěle na vodní hladinu, ale zároveň je dostatečně kryté...
Už pár minut se však nic neděje. Jen šumění horké vody, vytryskující z hlubin země v úchvatném vodopádu, třpitícím se v měsíčním svitu, zaplňuje prázdné jeviště hladiny.
Safra, že by si mě vážně všimli?

Za chvíli se však mé obavy překvapivě vyvrací. Na místo, kam jsem strnule zíral před chviličkou se objevila silueta...
Silueta dívky nebo možná víly... Ladmými pohyby rukou krouží okolo sebe a z hladiny zvedá podivnou mocí tisíce drobných kapiček vody, které se jako omylem usazují na její sametové kůži. Rozrývá a víří mlhu v tom prazvláštním tanci...
Na prázdno jsem polykám a cítím, jak mi běhá mráz po zdech.
Z jiného světa...?
Ještě nějakou chvíli na ni konsternovaně zírám, dokud mi nedochází ta skutečnost, že tohle „nadpozemské“ stvoření je objektem mojí mise...
Ladné pohyby, to tělo s již ženskými tvary ve víru vody... Hladká světlá pleť...
Až teď lituji, že jsem ty prameny radši neobešel... Měsíc by totiž hrál pro mě a já bych z té podivné dívky viděl o něco víc... I když pára by ji zastínila stejně...
No ale tak co, pozdě bicha honit...
Konečně zavírám pusu, jelikož si rozhodně nepřeju, aby mi to zůstalo.
Možná i můj mozek se cítí zahanben tím náhlým překvapením a proto narychlo přepíná z pravé hemisféry na levou... A můj konstruktivní pohled mylsli rychle ukončuje první uchvácený dojem...
Proč tam ta holka tancuje nahá? Není pošahaná? Koukám na ni a i když cítím, jak mám tendenci slintat, pro hrdost držím rty sepnuté...
No co, nějaká 16-17ti letá holka ve vodopádu... A asi fakt hodně šáhlá... Snžím se soustředit, nespouštím z ní oči...
Co tam ale dělá? Realizuje se?
Konečně mi po nějaké době dochází celý stav situace, konečně vidím ten prazvláštní důvod...
"Proč 16-17ti letá holka tančí pozdě v noci na vodní hladině horkých pramenů...?!"
Je to jutsu. Ano... Více než neobyčejné jutsu... To by mohlo vysvětlovat, proč okolo jejího těla víří tisíce kapek...
Vodní element chakry... Ostrá chakra... Proudění chakry celým obvodem... Zapojení jednotlivých bodů... Koncentrace chakry...
A všechno to umí jen tak malá holka.
Z hluboka dýchám, protože mám pocit, že předchozích pár minut jsem ho až příliš dobře zatajoval.
No dobrá, ale proč nemá šaty? Vyvřívá mi další otázka na povrch.
Třeba je to dárek od Neji-senpaie... ^_^

No dobře, to asi ne.
Zvrhuji hned super-perverzní návrh, přičemž mi to konečně začíná rotovat v palici a já se pomalu domnívám, že tomu přicházím na kloub...
Možná je ta chakra okolo jejích rukou tak ostrá, že... Holt to oblečení roztrhá.
V tom případě to ale asi není zrovna praktický a často použitelný způsob boje. I když kdyby to zrovna na něj zkusila za dne...
Mašírovalo mi to v hlavě stále dokola.
Znovu neovlivnitelným pudem zírám na sympaticky tvarovanou postsvu, která již pomalu končí ten podivný tanec... Tanec těla, vody a chakry...
Kdyby to na mě zkusila za dne, určitě by mě tím dostala. Tím jsem si jistý.
Znovu k sobě tisknu pusu, protože už už cítím, jak mi sliny tečou po bradě.

Ještě asi půl hodiny tam sedím zkoprněle, když si uvědomím, že ona už dávno zmizela a možná že už spí dávno doma...
Jenom neochotně se zvedám, všechno mi připadá jako zvláštní sen. Protřepávám ztuhlé končetiny...
Brzy se však mé myšlenky odklání jiným směrem a začínám si masírovat záda, jelikož si vzpomínám na střechu stavení Hyuugů a na to, že tam musím ještě nějakou dobu pobýt...
Ještě stále mi však samosebou po chvilce myšlenky planou směrem k té dívce. Možná Neji-sempai někdy zase pohlídám sestřenku. A už docela ochotně... Ale příště si vemu videokameru.

Tomu věřte ;-)
Na tváři se mi znovu objeví známý perverzácký úšklebek.