Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osudná noc...

 

Noc se na krajinu snesla s neuvěřitelnou rychlostí… Na obloze již zbívaly poslední stopy záře slunce v podobě červánků a ve vzduchu byl lehce cítit kouř…
Jemný vánek jí narážel o tváře a pohrával si s jejími krátkými tmavými vlasy… Na ústech se jí rozvinul úsměv… I v sobě cítila radost. Tu nepochopitelnou a divokou, jenž ji svírala tak, až nodolala nutkání a rozběhla se někam do již potemněných hloubek lesa…
Milovala ten pocit volnosti. Plnými doušky si ho užívala, když běžela suchou trávou mezi kmeny stromů… I ve chvílích, kdy se musela zastavit a udýchaná se opřela o hrubou kůru jednoho z nich…
Smála se a ani nevěděla proč… Byla šťastná. Ano, a jak… Cítila tu svobodu a volnost…
Zhluboka nadechla vůni lesa, lučních květin a tu nasládlou, patřící kouři… Přivřela oči a užívala si ten moment…
Lehce přejela rukou po drsné kůře stromu, a potom jako by navázala, dotkla se svého břicha… Znovu se zasmála… A ucítila to neuvěřitelné chvění radosti, jenž způsobovalo zrtovna to malé… Už se nemohla dočkat, až příjde na svět… Nemohla se ani dočkat, až to řekne jeho otci…
Ten kterého tolik miluje, ona a to malé…
Svět jí dřív připadal jako nehostinné místo, plné smrti a bolesti… Nechápala svou existenci…
Ale teď…
Chtěla žít… Mít rodinu… Vše bylo nádherné…
Teď už se musí jenom vrátit on… Byl zase na misi… Ale ona už si na to zvykla… Bylo to přeci nejlepší ninja…

Tma zahalovala vesnici, jen obrovský měsíc osvětloval krajinu…
Dívka nemohla usnout. Ležela na posteli a hleděla do stropu. Možná za to mohla tahle noc, možná něco úplně jiného… ona však cítila, jak se jí svírá hrdlo úzkostí…
Ano, něco se dělo. Něco bylo špatně…
Ticho se prodíralo prázdnými místnostmi domu a obklopovalo vše kolem…
Byla unavená, ale jakýsi pocit, intuice, jí nedal spát. Nikdy na nic takového nevěřila, ale teď úplně cítila, jak se cosi chvěje ve vzduchu…
Přimhouřila oči… Konečně po dlouhé době pomalu usínala… Svět okolo ní se měnil v jakousi změť zvláštních myšlenek, jenž nedokázala rozluštit… V mluhu, jenž už si uvědomovala jen z části…
Trhla sebou… Uslyšela ten zvuk… Podivné cvaknutí. Rychl se posadila a rozhlížela se po místnostech… Nic nezahlédla ani neuslyšela, ale stále cítila ten nepříjemný pocit… Vstala a prošlaa místnosti jejího domu-. Zastavila se až v kuchyni…
„Kap…“
Stekla z kohoutku kapka… A znovu… Dívka si jednou rukou přejela po čele…
Muselo se jí to zdát…
Už se obracela, když znovu ucítila ten záchvěv… A jakýsi kovový zápach… Zápach krve…
Zmateňe se rozhlédla. Nic.Uslyšela však jakýsi svištivý zvuk… Takový, který mohl patřit jediné věci a to kateně…
Udělala pár rychlích pohybů a uskočila…
Ano, teď už ho zahlédla…
Nedokázala však promluvit. V mysli se jí vynořilo tisíce myšlenek…
„Ty…“ vydralo se jí z úst..
„Takže se to přeci jen stalo…“ dodala po chvilce…
Muž se až teď vynořil ze stínu a ona na něj mohla pohlédnout…
„Jak vidím, jsi dobře informovaná…“ vyslovil ninja, jejž žena poznala i přes masku na tváři…
On o něm přeci mluvil…
„Netušila jsem, že se rozhodne tak rychle…“ snažila se, aby její hlas zněl chladně. Sama se však cítila nejistá… Tušila, že něco takového příjde, ale…
„A že zrovna tebe si vybere…“ dodala za chvíli. Stále byla ve střehu.Vypadalo to, jako by chtěl udělat další kerok vpřed, ale zůsta stát a znovu promluvil…
„Ano, a jak vidíš, jeho úkol dospěl až do této fáze…“ Mužův hlas zněl hluboce a zároveň pronikavě, jak se odrážel od masky…
„On se rozhodl splnit úkol…“ doplnila ninju. Sklopila zrak. Nepřišel…
„Ano, přijal… A já jsem mu neodmítnul pomoci…“ vyslovil se svou lhostejnoastí, na níž jí přišlo cosi až odporného…
„Rozumím… Takže on se rozhodl. K tomuhle. A ani nepřišel sám… Zbabělec..“ Řekla ona chladně a v posledních slovech vyznělo jisté opovržení…
„To k čemu se odhodlal se mi vůbec nezdá zbabělé. Vlastně mi to příje více než hrdinné. Nevím, jestli by byl někdo jiný něčeho takového schopen…“ vydal ze sebe náhle, stále však bez jakéhokoli zabarvení…
„Mám já to ale štěstí…“ řekla. Již nestála v obranném postavení.
Byla zklamaná… Zklamaná kvůli štěstí, jenž ji nikdy nepotká…
Jak by taky mohlo. Když ona si vybrala zrovna jej. Ale i tak by to přišlo… Přišlo by to i bez něj… Jenže asi by ji tak nebolelo vzdát se života…
Věděla, že tuhle noc zemře a s ní i to malé… Nemělo ani na výběr… Ale co na tom teď záleží…
„Jen…“ zarazila se, jako by se právě probrala z myšlenek a chtěla něco vyslovit, ale cítila jakýsi stud před tímto člověkem. Nyní je to ale asi jedno-…
„Je škoda, že se nepřišel ani rozloučit… Že nepřišel sám. Bylo by to alespoň zajímavější…“
„Ale pro něj těžší… Víš přeci, že nejde o žádnou pomstu ani nic podobného… Má to tak jen vypadat.“ přerušil ji muž.
„Samozřejmě, že to vím…“ řekla a posadila se na židli. Muž přešlápl. Jako by spěchal. A ona si toho všimla…
„Nebudu tě zdržovat ani klást odpor. Chci jen, abys mu něco vyřídil…“ Pohlédla na muže a pototm znovu sklopila zrak…
„Chci, abys mu řekl, že … možná i trošku chápu, proč to dělá. A že na něj budu čekat. Tam, na druhé straně, pokud nějaká je. Já a i naše dítě.“
Nevítaný host mlčel.
Ne, nebrečela. Ani jí netekly slzy. I ona dokázala udržet své emoce. V tom byla jako on.
„Prosím… Ať je to rychlé.“ Vstala a postavila se proti němu. On jen téměř neznatelně pokýval hlavou.
Zavřela oči. Možná, aby tu chvíli zkrátila, zavřela za sebou tento pro ni nehostinný svět… Aby nemusela slyšet ten zvuk. Aby už to skončilo…
Život uteče velmi rychle. Dokáže zmizet v setinách sekundy… A někdy po něm nezbyde jediné stopy…
Ona chtěla žít. Žít s ním a jejich dítětem, ale zde to nebylo možné… Ne v tuhle dobu a rozhodně ne v tento čas…
Vzdychla. Naposledy na něj pomyslela. Na něj, na včerejší večer, na čas, který s ním strávila…
Ticho přerušila ostrá rána… Ve vzduchu zasvištěla katana a za chvilku po ní nezbylo ani stopy… Muž i zbraň zmizeli a tiché ráno výtalo nepříjemné probuzení…

Tu noc byla jen jednou z mnoha obětí… Téměř celý klan byl vyvražděn mladým ninjou, jenž se prvně zdál být paradoxně přínosem a chloubou onoho zmíněného klanu…
Pouze pár lidí znalo pravdu…
„Dokázal to…Zabil všechny. Svůj klan. Své nejbližší. I svou “holku“…“
A i své dítě…
A nejspíš se svět nikdy nedozví, proč… Stejně jako se nedozví, jeký to byl vlastně člověk…
Protože pravdu drží v rukou jen někteří a ti ji nikdy nepustí na světlo…

Muž se zastvavil na skále. Hleděl na vesnici, jenž ještě dřímala tím omamným spánkem nevědomosti… Brzy za ním přišel i on…
Oba mlčeli. Možná až příliš dlouho, než ten jeden z nich promluvil…
„Zabil jsi i ji?“ vyslovil tiše a téměř necitelně.
Muž mlčel a pokýval, což znamenalo souhlas…
„…Nekladla odpor. Věděla, že to příjde.“ řekl až po nějaké době…
„A…mám ti něco vyřídit…“ Až teď si sundal masku a postavil se z podřepu…
„Bude na tebe čekat. Ona a i vaše dítě…“ stále se přízvuk v jeho hlase neměnil. Potom se otočil a zmizel…
Mladý shinobi se naposledy rozhlédl po vesnici, ve které vyrůstal a kterou tak dobře znal…
Nepromluvil. A za chvilku také zmizel…
A já za tebou příjdu, neboj se…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář