Kanna píše...

Sedím v kuchyni a pozoruji zimní krajinu. Tedy pokud se to tak dá nazvat. Z venku na mě civí paneláky, stojíc ve své ostudě všude okolo. Zem nepokrývá žádný sníh, snad jen plískanice, jeho zbytky, na kterých se jako špína nahromadily otisky bot. Pod tímto sněhem se z hlíny stává bláto a na okraji chodníku se nevábně roztahují psí fekálie. Všudypřítomná mlha je jen jednou z věcí, které způsobují mou depresi. Po Vánocích, ač štědrých, zbyla jen vzpomínka a po silvestrovské noci nepořádek. Vánoční stromky válející se u páchnoucích popelnic již dávno nekrášlí barevné ozdoby a ony umírajíce trousí své jehlice. Letošní zimní krajinou chodí jen smutek.

Jaro není jiné, pouze příroda hraje své divadlo. Všude je spoust květin, které se sebevědomě vzpínají k ostatním. Na přechodné období mezi jarem a zimou si už nikdo nepamatuje. Všichni naivně věří klamu přírody, jenž se usilovně snaží zahladit stopy nechutě či vzdoru. Stromy raději mlčí, zatím co květiny jako každoročně vystavují své vnady. V okolí roste spousta flóry    a v hustém travnatém porostu se ztrácejí odpadky i psí výkaly. Dávno zkřivené prolézačky se nemohou nabažit dětí, které po nich lozí a pod nimi pojídají písek, ke kterému mají přístup i psi. Jaro by se dalo popsat asi jednou větou: „Salámy se zelenají, kanály smrdí a všude kolem je tolik kuřat, že není kam  flusnout.“

Příchod léta nám oznamují silné paprsky slunce, jenž rozpouštějí asfaltové silnice a rozžhavují střechy panelových domů. Venku se vznáší mrtvolné ticho, jenž ve mně vyvolává odpor k létu tráveném na tomto sídlišti. Ulice zejí prázdnotou a v horkém oparu poledního slunce není ani živáčka. Občas touhu vyprahlé země po vláze ukojí letní boučřky, jež vypadají jako příchody apokalyps. Za domy, na poli, stojí nehybná stébla obilí. Zdá se, jako by strnule čekaly na  vzbuzení z tohoto podivného snu. K probuzení dojde však poději, až jejich klasy zmohutní a barva nabude odstínu zlata. Tento zářivý odstín postupně zláká stromy i keře a otevře tak bránu podzimu.

Podzim, ten bláznivý malíř, přidá nádech červené a změní krajinu k nepoznání. Z trávy vykukují hnědá bříška kaštanů, neuvěřitelné barvy krášlí i jindy nudné šedé stromy. Ale ne na dlouho. Vítr narážející o panely domu si pohrává s jejich lity. Oni mihotajíce se těší se našemu obdivu a nevědí, jaká zrada podzimu je čeká, když vítr ubere na síle. Dopadnou na tvrdou, mokrou zem a jen pár z nich se ještě vydá na poslední cestu větrem. Zrazeni umírají na chodníku a vytváří na něm tmavou kůru. Vítr te%d věje do prázdna a už i on osaměl. A nejspíš jen já pozoruji tyto roční proměny z okna panelového domu…