Doufám, že to nevyzní tak nechutně pataticky, tak, jako v jiných povídkách některé myšlenky vyzní... Dlouho jsem nepsala-nebo spíš nevydávala nové povídky. Tuhle bych zařadila spíš k normálním, i když, co je na mé lyrické próze normálního? >_<
Je to stylem ala zpověď mrtvé ženy... Buahaha!! XD
Skutečnost
Kdybych řekla, že můj život je prázdný, lhala bych. Není prázdný, ani zdaleka. Ale po celou dobu jeho trvání mi připadalo, že mu chybí něco velmi důležitého. Něco, co tu nebylo nebo jsem to podstatně přehlížela, co se mi ztrácelo.
Je to... osamělé, frustrující. Připadám si jako v románu, který někdo rozepsal, ale zapomněl na něj a na jeho postavy. Nebo se alespoň strašně krkolomě vyhýbá hlavní zápletce. V románu, který zůstává v zástrčce stolu uvězněný navždy...
Přála jsem si, aby mé srdce bilo. Ať už bolestí či radostí, ale abych necítila, že mi něco podstatného uniká. Aby má zápletka byla opravdová. Aby to nebyl jen křik proti větru. Pro nic...
Neuměla jsem žít, alespoň ve světě, který se mi nabídl. Neuměla jsem žít jinde, ani v Mém světě. Nedokázala jsem to. Byl příliš neskutečný. Přestože se společně se skutečností prolínaly. Patřily k sobě. Ale v mých očích byla skutečnost neuchopitelná a nepochopitelná. Nedávala smysl. Viděla jsem jen část, moji část. Někdy mi to vyhovovalo, ale většinou jsem cítila bolest, protože ta část nebyla o nic hezčí a já si uvědomovala, že jediné místo v tomhle světě je skutečnost. Do té už jsem však nepatřila.
Nechtěla jsem se probouzet uprostřed noci, uprostřed ničeho. Nechtěla jsem zůstavat v prázdonotě, s krásnými sny na rtech. Byly lákavě omamující, tak zrádné. Slzy se objevili hned po úsměvu. Pláč dolehl nad radost. Zůstala jsem sama. Zůstala jsem prázdná. V čekání na něco... na někoho... co možná nikdy neexistovalo?
Je tohle šílenství?
Čekání na něco osudného... na něco nehmatatelného... téměř nevycítitelného. Na něco prchavého...
Je tohle život?
Nepatrné kousíčky pravdy skutečnosti. Ve kterých čekáme na něco neskutečného?
Já jsem žila, ale ano... žila! Ale byla tohle pravda? Bylo pravdivé to okolo mě? Bylo tohle skutečné? Víc, než v to, v co slepě věří lidé jako já...?!
Je tohle život...? Drobné úlomky, naše krátké lidské vzpomínky na tak drobné věci, které trvají tak krátko...
Je to snad tak málo...? Dá se z toho snad něco získat...?
Je to opravdové? Skutečnější, než krátké sny v noci....?
To mrhání, uvázané ve víře a v naději.
Ležím na zemi, kdesi cítím, že mi něco chybí... Že někdo odešel a zanechal mě tu jako svoji část. Zanechal tu část sebe, ale odešel a opustil ji... Cítím, že prahnu po druhé části, mé slzy mě utvrzují v mém úsudku. Prahnu po tom, abychom se znovu setkali, ale jde to? Jde to? Je to snad možné, někoho milovat... Takhle...?!
Vzlyky se mi prodírají mým hmotným tělem, ale co to nehmotné...?
Nedýchá. Neslyší. Nemluví. Nevidí.
Přeje si nalézt ztraceného ve svém srdci. Ve své mysli. Je také ztracené.
A já nechci nahlížet na ty drobné věci „skutečnosti“, co jsou tak vzdálené. Nechci nikoho a nic. Nechci, aby se mě ty drobné věci dotýkaly.
Cítím jen větší žal. Žal a prázdnotu.
Neexistuje...
Má další část. Jsem rozbitá, nevěky, navždy... Nesložitelná. Neslepitelná. Nezacelitelná.
Napořád...