Kanna píše...

Tuhle povídku věnuju jedné autorce, která se taky pokouší psát. Ale nidky si to nepřečte a nikdy se to nedoví. Uff -btw: je to taky trochu ušité na mě, že?

Je to taková reakce na její tvorbu. Na jednu takovou povídku.

Sice jsem ji přečetla, ale to zcela inkognito a ani jsme ji nekomentovala, taky zcela inkognito.

Protože, mám já vlastně na něco takového právo? *radši drž pec*

Mé povídky se té její taky často podobají. Neodmyslitelně ovlivněné syndromem DDVND(aneb syndrom Dospívající Dívky V Náhlé Depresi XD).

Takže je to spíš takové všeobecné vyjádření k všem těm(mým i jejím) povídkám o smrti, co jich na netu najdete tolik. Značka rodina hlavního hrdiny je pod drnem, pes i kočka pod drnem, kamarádi pod drnem a sám hlavní hrdina v nemocnici umírá, aniž by řekl své velké "lásce", jak strašně ji miluje xP "Prostě depka" :D

Ale co já vím, možná tohle taky stojí za houby, možná se pletu a možná její povídka obsahovala hlubší podtext, který jsem nezaznamenala. Jo, asi jo.

Smrt

Stála jsi na verandě a koukala se přes skla do pokojů. V domě byla tma a za tvýma zádama zapadalo slunko.
Na co jsi myslela? Co se to linulo tvoji hlavou?
Smrt. Tak bolestná, a vůbec ne tvoje.
Přemýšlela jsi a v hlavě ti zněl příběh. O smrti, lítosti. Možná jsi se propadala do hloubek těch hladových a černých oken nebo jen do vlastních ztracených chmurů.
Smrt.
Často o ní mluvíš. Často o ní i píšeš. Své příběhy, samozřejmě.
Tvé postavy jsou osyřelé, opuštěné, umírají, aby si uvědomili něco nebo ještě ke konci bloudily. Je tak snadné je litovat.
Ale kde jsi ty?
Stojíš na verandě a díváš se do těch oken. Přemýšlíš.
Ale možná v té "smrti" už příliš dlouho chodíš.
Chodíš ní, ale něco ještě nevidíš.
Smrt není nejhorší. Ne každý si zaslouží naši lítost, ne každý ji tedy alespoň dostane.
Ale... smrt vážně není nejhorší...
Ztráta blízkých bolí. Bolí tak, že sebere ti víc, než tušíš.
Pravda, která nekončí.
Jenže kde jsi ty? Stojíš před tím domem a toužíš po lítosti. Toužíš po pochopení.
Otočená zády ke slunci.
Není hřích mít bolest, není hřích mít chmury.
Není ani hřích se v nich utopit, jestli chceš.
Dokážeš však něco takového?!
Ne, protože ty stojíš jen o lítost, které se ti se smrtí dostává.
A ta činí z těch příběhů prach.
Jen prach, který vzbudí lítost, ale nezasáhne...
V životě jsou horší karty nežli smrt. Ale víš to?
Kolikrát jsi přemýšlela o své vlastní smrti? Stále nejsi na tom nejhlubší dni, a i tak...
Přiznej, kolikrát?
Možná jsi se ho už dotkla. Šáhla sis na dno těch černých pokojů uvnitř.
Ale teď stojíš venku.
Tak o čem to sakra ještě přemýšlíš?!
Já na dno taky nedosáhla. Nemám zrovna právo mluvit.
Jenže... snad za lítost se už se taky neskrývám.
My obě, vsaď se, ještě uvidíme dno. A možná budem blíž, než vůbec čekáme.
Ale tuším, že v onu chvíli nejčernější kartou nebude ta pouhá smrt.
O čem to ještě mluvíme... O čem to ještě přemýšlíme?
Jen chmury. A jen trošku víc.