Jdi na obsah Jdi na menu
 


Je to trpké i sladké

 

Je trpké i sladké na to vzpomínat. Ale nic jiného než vzpomínky mi po něm nezbyly…

Šla po ulici. Zvuk jejích kroků duněl a rozléhal se celou ulicí. Temnota a šero padlo na vesnici tak znenadání. Zrychlila. Bála se tmy, i když by to před přáteli nikdy nepřiznala. Její noční služba skončila a ona se vracela domů.
A musela ho potkat.

 

Kdyby jsi tam tenkrát nešel…

 

Zachvěla se v mrazu a zastavila se, aby se ještě víc zabalila do své šály. Potom uslyšela jeho kroky. Ohlídla se. Spatřila postavu. Nebyla o moc vyšší než ona a rychle se k ní blížila. V kapse nahmatala kunai. Teprve až byl úplně u ní, poznala, že není nikdo nebezpečný. Usmála se.

 

Možná by mě to dnes tolik…

 

„Hm, díky, že mě doprovodíš“ vyslovila. Teď šli vedle sebe. I on se usmál a dal si ruce za hlavu.
„Samozřejmě! Když se tolik bojíš tmy…“ řekl a ušklíbl se, že ji může trochu popíchnout. Natož ona zrudla. Nechtěla, aby to na ní poznal a tak ze sebe rázně vydala: „Co to meleš?! Já se tmy vůbec nebojím!“ prohlásila a hrála, že je uražená.
„Ale! Vždyť ses třásla jako osika!“ uchechtl se, když poznal, že má pravdu.
Chvilku oba mlčely. Zvedl hlavu a hleděl na hvězdy. Ona se za chvilku přidala.
„Jsou krásně vidět, že?“ vydala ze sebe.
„Eh, jo“ řekl on. Oba šli a sledovaly tu zářivou oblohu.
„Teď, když je podzim…“ dodala s povzdechem. Ne však povzdechem smutku, tuhle chvíli si užívala… Když byl vedle ní, nevěděla, co je to za pocit, ale… Byl příjemný, krásný…
„Hm, Obito-kun?“ promluvila až za delší dobu.
„Jo?“ zareagoval a konečně jí pohlédl do tváře. Oba byly zahalení do šera, ale i tak viděla jeho úsměv.
„Rin-chan… Co se děje?“ zkusil to on, když dívka dlouho nemluvila, donucená rozpaky mlčet.
„No… Víš… Už delší dobu se tě chci zeptat…“

 

…tolik nebolelo… Jenže to si jenom namlouvám. Vím, že by to bolelo stejně…

 

„…Proč… proč si vymýšlíš ty svoje praštěný historky, když přijdeš pozdě?“ vykoktala ze sebe a mladíkovi se na tváři objevil udivený výraz. Ošil se, ale potom se znovu usmál.
„No, víš…“ prodlužoval odpovědět a přitom hleděl jinam „To je tajemství…“ zazubil se, když si všiml jejího naštvaného, ale později prosebného výrazu.
„Obitu-kuuun! Prosím, chci to vědět!“ prosila a dělala psí oči.
„A když ti to řeknu?! Stejně to chceš vědět jen proto, abys to řekla Kakashimu a mohli jste se mi smát…“ udělal nabručený výraz. Chtěl se tedy ještě nechat prosit…
„Neboj, neřeknu mu to! Jen mi to pověz… Jsem zvědavá…“ usmála se a mladík konečně povolil.
„Ale slibuješ, že…“ zeptal se, když se k němu dívka spiklenecky naklonila.
„Jo jo, slibuju“ řekla a vykouzlila na něj další ze svých svatouškovských úsměvů.
„Dobře teda… Ale nečekej, že to bude něco zábavného nebo vtipného…“ vyloudil ze sebe, stále s rukama za hlavou. Dívka kývla a začala být nedočkavá.
„No… Víš, když jsem byl malý… Moje rodina se přátelila s jednou… eh, už si ani nepamatuju jakou… No a měli dceru. Mě byly tenkrát tři a jí bylo… asi stejně nebo tak o rok míň. Naše rodiny se přátelily a nás si nechávaly hrát společně…“ řekl a znovu se zahleděl do dálky. Jako by si přesně vybavoval, co se tehdy stalo…
„ …Vždycky byla tak veselá a usměvavá, ale pak jednou… Byla ještě tak malá, když jí umřela matka… Potom pořád brečela a nechtěla vůbec mluvit… Ani se mnou. S nikým. Snažily se ji rozveselit, ale nikdo to nedokázal. Její matka jí byla asi nejblíž nebo tak něco…“
Dívka zatajila dech. Netušila, že i mladík, který právě šel vedle ní, to dokáže až tak popsat. Dál ho poslouchala a sama se zahloubala do svých vzpomínek…
„Chtěli potom ještě víc, abych si s ní hrál. Vlastně jsem u nich byla aspoň jednou týdně. I já jsem se ji snažil rozveselit, ale nikdy mi nic nešlo, jako teď… Až jednou, když jsem přišel pozdě, tak…“ na pár sekund se odmlčel „Tak jsem si vymyslel výmluvu. Už si ani nepamatuju, jak zněla… Nebyla moc vtipná, ale ona… Začala se smát. Smála se jí , oba jsme se jí smály… A potom jsem si začal vymýšlet další… Chodil jsem tam často a vždycky jsem jí něco navykládal…“ uchechtl se, ale z tónu jeho hlasu neznělo úplné štěstí.
„A… a co se stalo potom?“ zeptala se Rin nejistě.
„Potom… potom začala válka a… a naše rodiny už se nemohly setkávat tak často…“
„T-to už jsi ji nikdy neviděl?“ zeptala se dívka.
„No vlastně… Ještě jednou ano… Asi za rok… Všichni jsme se přesouvaly do úkrytu, protože útočily na Konohu. Stála u vchodových dveří a brečela.“
Jeho pohled se zdál ještě víc vzdálenější. Dívka hleděla do země.

 

To, co jsi mi řekl…

 

„To je divný… Teď si to všechno vybavovat… V úkrytu byla tma, nic… Ani si nevzpomínám na její jméno… Vždycky všechno tak rychle zapomenu... Ale na to i vzpomínám dobře, jak tam stála a brečela. Měla na sobě velký špinavý fialový triko nebo tak něco“ Znovu se zasmál. „Bylo jí opravdu velké a plandalo na ní… Chytl jsem s ji za ruku a vzal sebou do úkrytu. Ale tam se mi pak ztratila…“
Oba zase mlčely. Zahloubení ve svých myšlenkách…
„Obito-kun…“ přerušila ona to ticho, hlas se jí podivně chvěl.
„Rin-chan?“ pohlédl na ni ustaraně mladík.
„Víš… Vzpomínám si… Vzpomínám si, že… Že jsem stála u vchodu do úkrytu, za napadení listové.“ Hlas se jí ještě víc zachvěl. „M-měla jsem na sobě bráchovu mikinu, dal mi ji, protože byla venku zima. Jenže potom se mi ztratil a j-já jemu… Zůstala jsem tam stát a… A potom mě někdo vzal za ruku… Nevzpomíním si, kdo to byl... Ale vím, že jsem přestala brečet... Byl to někdo pro mě důležitý a blízký…“
Pohlédla mu do očí. Oba se zastavili. Upřeně na ni hleděl. Její tvář osvětlovala pouliční lampa.
„R-rin…“ zmohl se jen na slova.
„Nevzpomínám si na ty výmluvy… Ale tohle si pamatuju…“ do očí jí samy od sebe vhrkly slzy. Podařilo se jí je však udržet.
„M-moje máma umřela, když mi byly skoro tři…“ Očima teď probodávala zem.
Mladík ji chytl za ruku. Ta jeho byla teplá, svírala její zkřehlé prsty…
Podívala se mu znovu do tváře. Usmíval se.
„Vždycky jsem ti chtěl říct… Eh, no… Vždycky jsem tu holku chtěl ještě jednou potkat, ale…“ Potom však náhle umlkl. Ona se již víc neubránila. Po tváři jí stekla slza. Nechápala, proč pláče… Nechápala nic, jenom…
„Obito-kun“ vyslovila, ale i ona z nenadání umlkla. To on ji umlčel. Jeho teplý dech ucítila na tváři. A potom i jeho rty na svých.
Znovu se nadechla…
Víc se k němu přitiskla a objala ho. Nejdřív se zatvářil udiveně, ale potom šťastně.

…Probudilo to ve mně vzpomínky… A víš co ještě? Konečně jsem ti vyjádřila… A ty jsi mi vyjádřil, co ke mně cítíš… Byla jsem šťastná…

 

„Tak… zítra na misi“ volal za ní, když se spolu loučily. Zamávala mu. Stále se červenala a z tváře jí nechtěl zmizet radostný úsměv.

 

...

 

Dívka stála a strnule hleděla před sebe. Začalo pršet. Šedá obloha skrápěla půdu velkými kapkami. Zvedla své zkrvavené dlaně před sebe a hleděla na ně. Déšť začal smáčet i je. Zvlhčil kůži, do níž se krev zažrala a stále nechtěla slézt…
Okolo byla spusta mrtvých těl… Suť kamenů… Ona vnímala jen ty ruce… To, co bylo na nich…
Krev jejího přítele, jejího kamaráda… Jenž pro ni tolik znamenal…
Slzy se mísily s deštěm. Smáčely zem společně s oblohou…
Nemohla tomu věřit… Nemohla…
Už… už tu není…
Ještě včera ho za tu ruku držela…


Ucítila čísi dotyk na rameni. Ohlédla se…
„K-kakashi-kun…“ vyslovila plačtivým hlasem.
„Rin…Obito… On tě miloval“ pronesl slova. Jeho oči…
Pohlédla do nich… Zdáli se tak prázdné… A jedno to oko…
Ve tváři se jí mihli neuvěřitelná bolest… a hněv…
Do očí jí znovu vhrkly slzy.
„ Já… Já to přeci vím!“ křičela na něj.
„Copak to nechápeš! Já to vím…“ poslední slova se jí drala z plic společně se vzlyky…
Objal ji. A on brečela… Brečela dál…
Kvůli Obitovi, jejímu příteli… její tak rychle ztracené lásce…


Je trpké i sledké na to vzpomínat… Ale to první je to víc.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář